na Blog.cz

Ano, šéfe? - 21. díl

V půl páté jsem začla chystat večeři, každou chvilkou by se měl vrátit Miro, nevěděla jsem, jakou bude teď mít náladu. Akorát jsem začala krájet zeleninu, když se ozval klíč v zámku...

Zatajila jsem dech a raději se otočila k prkénku se zeleninou. Uslyšela jsem, jak si v předsíňce vysvlékl bundu, pak bylo ticho. Akorát jsem začala krájet papriku, když vstoupil. Koutkem oka jsem viděla, jak se po mě podíval. Pomalu přešel ke stolu, koukl na hodiny a otočil se a zíral mi na záda.

Nehodlala jsem začít mluvit, dnes to opravdu přehlal a teď už to věděl. Za chviličku přišel ke mně, rukou se opřel o linku, mluvil tak tiše, že jsem musela přestat bouchat nože do prkénka, abych ho slyšela.

"Robíš večeru?"

"Jo, ještě chvilku a bude hotová," krátce jsem k němu zvedla oči, ale na jeho rozpačitý úsměv jsem nereagovala. Mirova ruka lehce poťukávala do linky, těkal očima na mě a zpět na svoji ruku. Patrně hledal vhodná slova.

"Láska, dneska som to fakt prehnal. Hovoril som strašné hovadiny.. prepáč mi to. Ja len..," odmlčel se, sklonil hlavu a hlasitě vzdychl. Stoupla jsem si bokem, abych mu viděla přímo do tváře. Lehce jsem natáhla ruku a bříšky prstů se dotkla hřbetu jeho ruky. Zvedl hlavu s tím, že bude pokračovat. Zadívala jsem se do jeho očí.. bože jeho čokoládové oči byly plné smutku, až se mi z toho sevřelo sdce bolestí. Nerada jsem ho viděla smutného. Tentokrát byl smutný snad nejvíc, takového jsem ho ještě neviděla.

Okamžitě jsem se k němu přitiskla, rukama ho objala kolem krku. Jeho silné paže mě objaly, ještě víc si mě k sobě přitiskl a obličej mi zabořil do ramene. Pevně jsem zavřela oči a vnímala jen jeho blízkost, jeho silné tělo, jeho vůni.. Rukou jsem odstranila pramínky voňavých vlasů z jeho zátylku a hned na odhlalené místo přitiskla své rty. Po chvilce mě od sebe odtáhl, ale pouze na délku svých paží, zvedl oči - stále ještě smutné - a podíval se do těch mých.

"Ja len sa o teba nechcem deliť s iným chalanom," řekl opět tichým hlasem.

"Ale ty se s jiným klukem nemusíš dělit. Jsem jen tvoje.. a nikoho jiného než tebe nechci," pohladila jsem ho po paži, "všichni jsou to jen kamarádi. A ty oba dva potřebujeme.. to přeci víš," usmála jsem se. Miro mi úsměv oplatil a ten hned smutek z jeho očí vyhnal. Opět mu očíčka zářily, naklonil se pro polibek.

"Prepáč mi to," řekl, když se odklonil.

"Miluju Tě," řekla jsem jen. Miro se rozzářil, rty mi přejel po tváři až k uchu, tam se zastavil a zašeptal.

"Ja milujem Teba," pak mě nečekaně zvedl do vzduchu, rychle jsem obmotala nohy kolem jeho boků. Otočil se se mnou a chtěl mě posadit na linku.

"Miro, musím doděat večeři," zasmála jsem se.

"Tá počká," řekl chraplavým hlasem a opatrně mě na ni posadil, dlanšmi mi přejel po ramenech a vpil se do mých rtů...